|
Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
 Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...
mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
 NÁVŠTĚVNOST
uplynulých 50 dní | Alenka
16.05.2009 / 17:31 přečteno: 9057 x
 |
Už je to delší dobu, co mě Fenda lákal na výlety do Slovinska na lítaní, ale vždycky jsem tak nějak měla něco jiného „na práci“. S největší pravděpodobností jsem se i domnívala, že to bylo něco zábavnějšího, ale to asi nejen mě teď přijde jako pošetilost. Vedle toho mě také odrazoval fakt, že bych jim stejně jenom dělala řidičku a mé řidičské zkušenosti nebyly tenkrát až zas tak valné, a proto jsem zatvrzele odmítala.
Nedávno se Fenda ozval znova a tentokrát jsem odmítnout nemohla, protože vedle řidičských povinností, které byly samozřejmě úspěšně zapírány, mi bylo nabídnuto svezení v tandemu, a to se prostě ani nepřijmout nedalo. A vedle těchto důvodů ta nabídka přišla i do určité osobní situace, která tomu dopomohla, ale to by nikoho nezajímalo:-)
No a tak jsme si v pátek vzali volno a ve čtvrtek odpoledne jsme vyrazili směr Brno.
Fenda mě o našem „třetím do party“ nijak blíž neinformoval, ale on se snad ani nedal moc popsat – no prostě, co byste odpověděli na otázku: „Jakej je kluk, kterýmu jsme na konci výletu dali novou přezdívku ’Cákal‘?“
V Brně jsme tedy nabrali Karlose, respektive on nabral nás, protože jsme jeli jeho luxusním bílým autem, kam se vešlo úplně všechno, i já.
Do Lijaku jsme dorazili k ránu a já jsem byla přešťastná, že tam jsem s Fendou, protože ten hbitě postavil stan a vše připravil, a já jsem byla zase po dlouhý době na dovolený.
Druhý den dopoledne jsme po snídaňo-obědě vyrazili na startovačku. Cestou, když jsem poslouchala, jak se všichni baví o áčkovým a béčkovým padáku a o šprajcech a termice, jsem byla jak Alenka v říši divů. Chvíli jsem přemýšlela, jestli na mě stejně tak civí i mí studenti, když jim se zápalem začnu vyprávět o kouzlech předpřítomného času.
Moje role Alenky neustala ani na startovačce – respektive jsem se právě dostala z králičí díry. Bylo to krásné, barevné, svěží, plné života a samozřejmě opět řečí o áčkových a béčkových padácích. S rozdílem toho, že se za dobrých vzlétacích podmínek už příliš nehovořilo a každý se připravoval a hledal si místečko na (na můj vkus nepříliš velké) loučce, která byla lemována ze třech stran stromy. Pozitivně z té čtvrté strany byl sráz dolů. Nicméně, jak jsem byla později informována, je na Lijaku jedna z těch pěkných startovaček. A tak si například Vraždu nedokážu ani představit.
No a z králičí díry to už šlo pak rychle do sedačky, převlíknout do mýho super snowboarďáckýho oblečení (přemýšlím, jestli padáčkáři taky tak řeší to, co má kdo na sobě, jako to dělají prknaři – dobře oblečenej – cool, špatně oblečenej – out) Každopádně jsem tedy povýšila na Out Alenku právě vylezlou z králičí díry.
Šlo to vlastně tak rychle, že jsem se ani nestačila bát nebo být nervózní..., a už jsem se lopotila v sedačce na svahu, aby mi bylo vše důkladně zkontrolováno (z čehož byla nejlepší kontrola popruhu na sedačce).
Pak už jen „Seš ready?“ „Jo.“ „Běž.“ A já běžím, kopu nohama, vzduch a letím.
Jako by Alenka lítala už odjakživa – žádný nemilý pocit, jenom úžas. Rozhodně není nad to mít šoféra, kterému věříte a hlavně, který to tak pěkně umí.
Řekla bych, že se pobyt ve vzduchu prostě ani nedá popsat – tedy já nemám dostatek srozumitelných slov. Jediné, co jsem si v tu chvíli v hlavě přehrávala bylo, jak je možné se naučit létat. Někteří ptáci se to učili po tisíciletí a ti pomalejší to i zapomněli. Ale beru to, že lidi jsou bystřejší než slepice a že nám je to prostě dáno to zvládnout.
Zbytek dní se nesl v podobném tempu – lítání, pití, řeči o různých sexuálních i jiných deviacích, vtipy o sexu a jiných deviacích, diskuze o přeletech a poletech a kvalitních a nekvalitních padácích, letcích, sedačkách, džípárnách, závodech a zpátky ještě jednou polety, lety, vzlety a přistání.
Možná to zní pro nás nelétače jako nuda, ale jenom to tak vypadá, někdy je to i zábavné a zvlášť pokud vám to občerství takový nestydatý a neodbytný člověk, jako Mr Cákal (doufám, že tohle bude lichotka:-))
No a za tu dobu, než jsem napsala tenhle článeček, mi byl sehnán padák a sedačka a variometr a možná i boty na běhání.
A tak se třeba někdy shledáme ve vzduchu – poznáte mě snadno – na padáku budu mít velkým tučným písmem napsáno ALENKA :-)
Přidat názor (max. 1000 znaků)
Názory k článku
|
|
ÚVODNÍ STRÁNKA
