pro kiting a paragliding
reklamní blok
Já nemusím...
05.12.2012 / 08:30

Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
Web Tomáše Halíka
18.02.2013 / 15:54
Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...

mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.


 NÁVŠTĚVNOST
 uplynulých 50 dní
Mirek Spousta 05.04.2005 / 11:30 přečteno: 6014 x

Je 31. března 2005, počasí vypadá podle předpovědi velmi nadějně. Rozsáhlá tlaková výše nad Polskem, jasno, na březen teplo. Lecos jsem o východní situaci slyšel a těším se, že by to dnes konečně mohlo vyjít. Necelé dva roky po kurzu, plno hodin na mezích a kopcích, nějaká ta hodina nad kopcem, termiku se taky docela daří točit a nesmělé pokusy o vertikální přemístování v prostoru už tu taky byly. Snad větší přelet konečně vyjde.
Domluvil jsem se s Přemkem Sixtou, že pojedeme na Dlouhý Vrch. Dlouháč vypadá celkem nenápadně. Průsek v lese, 150, 200 m převýšení. Člověk by ho klidně přehlédl. Ovšem už po 12 hodině signalizuje pravydelnými výfuky, že umí. Svačinka, předletová příprava. Škoda, že nemám GPSku. Na poslední chvíli si alespoň do pultíku dávám autoatlas. Co kdybych opravdu odletěl, může se hodit na cestu zpátky, že. Baterky ve variu jsou OK a víc snad nepotřebuji. Strkám do kapsy druhé silnější rukavice a startuji jen ve slabých flísových. Přemek startuje přede mnou. Během chvilky najde krásné jadýrko, točí a než se naděju, tak mizí. Mě se tolik nedaří. Jsem v jeho intervalu pozdě, níž a dost za kopcem. Kdybych to ztratil, vyhniju a nic z toho. Raději se tlačím proti větru a vracím se před kopec. Blbá chvíle, nic pořádného tam není. Navíc fouká proti. Rraději s rezervou tlačím nad přistávačku, holt půjdu ještě jednou. Omyl, nad hranou lesa přijde houpnutí, nalétnu uzounkou trojku. Vypadávám z ní, ale bojuji. Po chvíli se uklidní, rozšíří a chvílemi i zesiluje. Za chvíli v ní dotáčím další dva žluté padáky, co mezitím odtartovaly nahoře a zachytily se v intervalu. Druhý den zjišťuji, že to byli Honza Haberman a Karel Vrbenský. Zdravíme se ve vzduchu, dotáčíme spolu 1600, kde to jako celý den končí bez obláčku v inverzi. Kluci na sebe křiknou a pustí to po větru na Milešovku. Krátké rozhodování, trochu obavy, ale kdy jindy, když ne teď. Pouštím to za nimi, kostky jsou vrženy.
Docela se divím, že můj áčkový Orbit bez problémů stačí i Karlovo Magusu a Honzovo Topperovi, čekal jsem, že mi během chvilky zmizí v dálce, ani výškově nijak výrazně neztrácím. Je fakt, že do spídu asi moc nešlapou. No co, alespoň to bude o kousek snazší.
Před údolím Labe nalétáváme další bublinu, přitáčíme a skáčeme. Blížíme se k Milešovce. Tu jsem si vždycky přál vidět ze vzduchu, plní se mi další sen. Ale ouha, vlevo od Milešovky potkávám klesák. Kluci se krásně drží, mě to tlačí k zemi a koukám, kde se zachránit. Dole je lesnatý hřbítek u silnice, postavený kolmo na vítr, jinou možnost nevidím. Vedle je hlavní do Teplic, v nejhorším půjde dobře stopovat zpátky. Trochu to pobublává, tak doufám, ale hniju. Asi 200 m nad zemí, však potkávám krásnou čtyřku, kterou dotáčím, kam se dá. Kluci se za chvíli přidávají a pouštíme to přes Středohoří. Ukazujeme si stoupáky a hezky nám to odsýpá. Valíme po větru na jihovýchod, držíme se nad 1000, kde termika krásně funguje. Na sever od Rané se rozdělujeme. Kluci letí trochu napřed, je vidět, že bojují. Později vidím Honzu zvedat se z malé výšky před sebou u Počeradské elektrárny, Karla ztrácím. Večer zjišťuji na OLC, že ho to posadilo až někde u Chomutova a Honza doletěl k Ostrovu nad Ohří. Pěkný rozjezd sezóny.
Sám čekám nad menším povrchovým dolem nebo lomem, kde občas pšoukne rozbitá jednička a hledám něco silnějšího. Při čekání vidím Přemka, který vzal Středohoří severněji a zdržel se nad Bílinskými doly. Konečně silnější soupák, dotáčím, spojuji se s Přemkem, který ukazuje na Počerady a valíme to nad elektrárnu. Dotáčíme ve stoupáku nad komínem. Je sice cítit více vlhkosti, ale ani tady to na mrak nestačí. Výška dostatečná a pouštíme to dál. Teprve teď mě napadlo podívat se do mapy. Pohled není moc povzbudivý, letím už trochu nad vlastní představivost a připravený list v autoatlasu končí tam, kde právě jsem. Rozpoznávám Krušné Hory, vepředu Nechranická přehrada, za ní asi bude Klášterec, nějaká větší města jsou taky vidět a to je všechno. Vítr nás tlačí na západ, tak asi poletíme tam. Na přeskoku mě překvapuje, že předlétávám Přemka. Křičím na něj, co má za padák, prý béčko. Na zemi se pak bavíme, že ho trochu dusí, kvůli lepší klouzavosti. Stejně mě ale překvapuje, jak snadno jsem mu se svým Orbitem stačil, létá to fakt pěkně. Proti větru by to asi bylo horší, ale rozdíl je minimální.
Pomalu se dostáváme jižně od Nechranic a hledáme další stoupák. Je velká škola pozorovat Přemka, jak nalétává nad místa s pravděpodobností termiky. Velké letiště u Žatce, vesnice, suchá pole, ne náhodou už doletěl svoje stovky. Snažím se ho držet, ale u Žatce nás termika rozdělí a musíme každý ve svém. Chvíli bojuji a hledám, Přéma mi odlétá, já zas dotáčím krásnou širokou trojku až do 1650, dnes nejvýš, a s přebytkem výšky šupajdím za spoluletcem. Kochám se krajinou a přemýšlím, kde jsem. Rozeznávám Klínovec a za hřebenem údolí Ohře. Letíme dál. Najednou před sebou zahlédnu pravidelné cesty a čtverec vojenské střelnice. Sakra, to musí být Doupov. Ze svého zimního snění o velkých přeletech si pamatuji, že je tu zakázaný prostor a blízké Varské TMA, tak to prrr. Moc by to lákalo skočit ještě ten hřeben a k Ohři, ale tam nemáme co dělat. Tuším, že v malé výšce se to ještě dá tlačit na jih k silnici Praha - Vary. Je to ale fuška, padák proti větru moc neletí, žabkujeme kolmo na vítr ve stále ještě velmi dobře fungující termice, tlačíme to po hraně Doupova, ale k silnici už to nedá. Vybírám si velkou louku. Pořád to z ní trochu pulzuje, bojovat by se dalo, ale není to nic přesvědčivého, není už tolik vůle riskoval bych přistání za hřebenem. Tam se mi v tom větru moc nechce, raději to protlačím dopředu a sedám. Přemek se nechá přefouknout a s trouchou houpání přistává za hřebenem.
V hlavě mám trochu zmatek. Bylo toho všeho na první přelet trochu moc. Vyndavám z pultíku atlas, listuji správnou stránku a zjišťuji, kde jsem. Kousek od Lubence, z Dlouháče 81 km, kurňa trochu úlet. Mám toho po více než čtyřech hodinách dost. Dojdu po svých 5 km k silnici, kde se na benzínce potkáváme s Přemkem, dáme si pivko a jídlo, od rána jsem nejedl. Jsem trochu přeplněn dojmy, bylo toho moc. Ne, že bych o něčem podobném nesnil, ale reálně představit jsem si to nedokázal. Dojmy ve mně bublají ještě několik dní. Posunul jsem si hranice o velký kus dopředu. Už vím, že to jde. Když teď trochu s odstupem hodnotím celý let, psychice a technice pomohly spoluletící padáky na dohled, bylo výborné přeletové počasí, štěstí a velká víra a vůle bojovat o výšku, když bylo třeba. Pak už jen stačilo Přemkovo „Vytočit a pustit po větru“. A klidně i na áčku…


Přidat názor (max. 1000 znaků)
Napište do políčka součet 9 a 10

Názory k článku