|
Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
 Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...
mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
 NÁVŠTĚVNOST
uplynulých 50 dní | Dušan Hrubý
23.03.2005 / 11:03 přečteno: 5447 x
 | Dalšími akcičkami byly výlety na východní stranu And - lanovkou (nejvyšší - 4.765 mnm a nejdelší 12,5 km na světě?) na Pico Espejo (vede dál na Pico Bolivar, s 5007 m nejvyšší kopec ve Venezuele), resp. západní stranu přes vesničku La Culata směrem na Pico Pan de Azúcar (4660 mnm). Já se těchto dvou výletů moc aktivně neúčastnil, jelikož jsme se zrovna "vystřídali" a došlo i na mně s menšími žaludečními potížemi a po třech týdnech pohodičky, kdy jsem do sebe dostal vše co jsem na cestách potkal, to ze mě pár dní šlo ven horem spodem.
Jitka měla dovolenou jen na tři týdny, tak jsme se s ní s "těžkým srdcem" na letišti v Meridě rozloučili a pokračovali dál jen ve dvou. Napřed jsem se zastavili po 4,5 hodinách jízdy do Meridy na 2 dny ve městě La Valera, kde bylo velice příjemné polítání na kopci zvaném El Olimpo. Provázel nás jediný místní pilot, velký pohodář Rafaelo (53 let), který sice neměl žádné prachy (čekal několik let na vyřešení dědických sporů a mělo se to "každým dnem" konečně rozlousknout :-) ani provozuschopné auto, ale vždycky jsem to nějak zařídili, abychom se dostali na start. Od něj jsme dostali kontakt na dalšího pilota Richarda, který objevuje letová místa v okolí města Trujillo, je výborným pilotem i akrobatem a kterého jsme ostatně potkali na závodech v Loma Lise. Nádherné letní polítání se širokými stoupáky v průměru kolem 3m/s, jen start byl kolem poledne ještě v základně mraku. Postupně se to zvedalo, takže po 13. hodině už nebyl problém. V celé Venezuele jsme potkávali kromě spousty jiných ptáků taky menší supy zvané Zamuro, kteří jsou výtečnými indikátory termiky. Létají a točí často ve velkých hejnech kolem 70 - 80 kusů, nicméně s nimi nebyl žádný problém. Jednou si mě jeden místní Zamuro vyhlédnul a byl strašně moc zvědavý. Dobrých 15-20 minut si mě prohlížel z největší blízkosti a musím přiznat, že mě lehce znervózňoval, když jsem potřeboval točit a hlídat si trochu padák. Pohyboval se často pouhé 2 metry přede mnou a ať jsem na něj mluvil španělsky nebo česky, vždycky na moment zmizel aby si mne vzápětí vychutnal buď zleva nebo zprava. Nikdy jindy jsem tak zblízka žádného podobného dravce neviděl, každopádně když jsem dotáčel a bylo to klidnější a chtěl ho vyfotit, tak samozřejmě zmizel. Moc hezký, fakt.
Mraků každým dnem trochu přibývalo, tak jsme ani nejeli s místními o víkendu na další letový terén, ale pustili se na závěrečný relax ke Karibiku. Do vzduchu jsem se sice nad moře dostal, ale foukalo moc a po kose, takže to nebyla úplně ta správná mořská svahůvka. Na každý pád, když si člověk leží ve stínu (33 stupňů) lehátka, ovívá ho bríza, kolem něj prochází v plavkách venezuelanky, popíjí chladivého pivsona, z repráků vyhrává salsa, merengue e jiné latinsko-americké rytmy, oželí i tu svahůvku a vychutnává si každý okamžik slastného vedra, obzvlášť na konci února.
O Venezuele by se toho dalo napsat ještě moc a moc a rozhodně by se dala navštívit rovněž tak spousta dalších míst. Kromě Amazonie jsou to především záhadné stolové hory a oblast Gran Sabany, kde by se dalo určitě taky lítat a pár letových míst tam taky už otestovaných bylo. Ve většině případech však člověk nemá ani čas ani prostředky, aby se zdržel delší dobu, takže jsme byli vděční, že se nám vydařil alespoň měsíc krásné dovolené a že jsme vše přežili ve zdraví a velké pohodě.
Přidat názor (max. 1000 znaků)
Názory k článku
|
|
ÚVODNÍ STRÁNKA
