|
Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
 Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...
mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
 NÁVŠTĚVNOST
uplynulých 50 dní | Dušan Hrubý
21.03.2005 / 12:53 přečteno: 5266 x
 | Zajeli jsme si na dva dny do místní oázy - tak nějak nazývají venezuelané vesničku Colonia Tovar, založenou v roce 1843 německými přistěhovalci.
Skoro nic tam Jižní Ameriku nepřipomíná - architektura, jídlo, upravené trávníky, večer lze vyjít po ulicích bezpečně na procházku, to vše úplně jako ve Schwarzwaldu. Kousek před ní (směrem od La Victoria) je další letový terén Placivel se startem v 1500 msl, který sice není tak vhodný pro dlouhé přelety, ale místně se tam dá krásně polétat bez jakýchkoliv omezení. Charlyho parta, která přiletěla pár dnů před námi se tam dostala do výšky nad tři tisíce metrů, mraky hluboko pod nohama a vidět až k moři. Nám bohužel poprchalo, takže jsme to na vlastní kůži nezažili.
A propos deště. Za celý měsíc nám pršelo (nebo spíš jen poprchávalo) tak celkem 1,5 dne, což je na únor velice slušný průměr. Deště však rozhodně náš výlet ovlivnily, protože na jiných místech se toho vylilo velké množství. Krizový stav byl vyhlášen v sedmi venezuelských státech, sesulo se několik vesnic, které byly postavené ve svahu, spadlo spousta mostů, zavalené silnice a desítky mrtvých. Vláda se moc o infrastrukturu a podobné věci nestará, takže stačí, aby někde pořádně zapršelo a povodně jsou na světě. I když jsme pak v podstatě měli krásně slunečno téměř každý den, deště nám zkomplikovali hlavně dopravu. Autobus do Meridy zastavil c. 100 km před cílovou stanicí a museli jsme přesedat a objíždět menším busem, v Meridě a okolí bylo létání na padáku zakázáno, protože probíhaly záchranářské práce a prostor byl vyhrazen vrtulníkům a letadlům s pomocí. Do dalších letových míst, které zasaženy nebyly trvá cesta c. 4 hodiny, ale kvůli objíždění by na to padnul celý den. Podobně i na pobřeží 4-5 hodinová cesta z Puerto La Cruz do Caracasu se víc jak zdvojnásobila.
Přestože jsme "vláčeli" s sebou jeden ženský element, tak naše partička byla celou dobu v pohodě a užívali jsme si výlet každý den v plné parádě. Jednou tedy projevila Jíťa velkou nespokojenost, když chtěla za každou cenu k moři - a to v období největších dešťů. "A co když třeba na tom jednom místě zrovna neprší a je tam krásně?" Podobnými dotazy nás obšťastňovala a předváděla kyselé a smutné výrazy, když v televizi letěly zprávy o vyhlášení krizových stavů a v obrazovém zpravodajství ukazovali jak všude stále hustě prší, zavalené silnice, popadané mosty zrovna v místech kam jsme se původně chystali. Rozuměli jsme stesku po Karibském moři, když už se člověk ocitne v Jižní Americe, ale příroda byla mocnější. Jinak však velice příjemně překvapila, měla svých obvyklých "kritických připomínek" jako šafránu, udržovala dobrou náladu, prostě parťák na jedničku. Anebo že by to bylo tím, že jsme se ve vedru udržovali téměř permanentně v dobré náladě neustálou konzumací místního piva Polar ? :-)) Dobra je jako skála, na něj se člověk může kompletně spolehnout, no a já jsem to snad tak nějak doplňoval, hlavně jazykově, protože až na několik výjimek, kdy jsme používali angličtinu, se bylo možné domluvit pouze španělsky.
Po závodech a návštěvě Colonia Tovar jsme se tedy přemístili do Meridy v Andách, kde jsme chtěli polétat, zatrekovat si v okolí, udělat si výlet do savany, potažmo pokračovat do Kolumbie. Nakonec to všechno bylo trochu jinak. S létáním to moc slavné nebylo (viz výše avizované problémy po povodních), ale nakonec jsem zjistili, že za dolary je možné vše. Paragliding degradoval v Meridě na komerční záležitost a posunul jej na úroveň jiných adrenalinových sportů, provozovaných pro turisty výhradně za účelem výdělku jako např. rafting, canoeing a canyoning, sjezdy na horských kolech apod. Přátelský a nezištný duch, kdy se piloti radí a předávají si mezi s sebou nejrůznější doporučení o startovačkách, přistávačkách, místních podmínkách atd. tam neexistuje, protože většina lokálních pilotů jsou tandemisté, kteří vozí turisty. Výjimkou je snad jen Pablo Lischinsky, jeden z mála pilotů, kteří létají pro svou radost i závody. Jeden místňák s námi ochotně vyjel (přestože byl zákaz lítání a dokonce ten den přiletěl do Méridy prezident Chávez, tak se vše točilo kolem toho), zaplatili jsme auto s řidičem a pak si samozřejmě řekl o další příspěvek pro sebe. Něco jsme mu tedy přispěli, ale zřejmě nic moc, protože pak už jen sliboval a nikdy s námi nikam nevyjel. Když jsem mu však jednou zavolal, a řekl, že jsme zrušili výlet do Kolumbie a že mám volných 100 dolarů, jestli by s námi někam nezajel, tak zareagoval okamžitě a chtěl za námi přijet do pár minut a létat zákaz nezákaz :-) . V okolí Meridy je několik letových terénů (La Trampa, Loma Redonda, Las Gonzales, Tachipiri, Uribante Caparo), vhodných jak pro termické lítání, tak na odpolední večerní termosvahůvku.
Využili jsme služeb jedné místní cestovky a udělali si 4 denní výlet do savany, řekl bych a la japonský turista, 120 usd na 4 dny komplet se vším všudy. Naprostá pohoda, fotky mluví sami za sebe.
Přidat názor (max. 1000 znaků)
Názory k článku
|
|
ÚVODNÍ STRÁNKA
