|
Na štědrý den ženská nadává manželovi: "Od rána furt něco žereš, večer uvidíš tak pi.. a ne zlaté prase"!
Manžel se zasměje a říká: "Ne-ne, já nemusím, já už ji vidím..."
 Extra třída pro ty co mají něco v hlavě a vědí, že myšlení bolí...
mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
 NÁVŠTĚVNOST
uplynulých 50 dní | manci
14.11.2004 / 17:56 přečteno: 5472 x
 | Někdy před čtyřmi měsíci mě ve vzkazníku na SkyFly napadl nějaký Carlos a kupodivu měl tehdy pravdu. To mě zaujalo natolik že jsem po něm pátral, až jsem se s ním setkal na neutrální půdě "Prdelníku". Z agresivního "četaře" se vyklubal prima kluk a výborný lítač, o čemž jsem se přesvědčil při jednom společném letu z Luzného.
Při svozu mi tenkrát líčil své loňské dobrodružství při letu 140 km do Uherského brodu. Na závodech ve Slovinsku jsem obdivoval jeho nenabaženost a denní pětihodinové lety. Minulou neděli jsme však měli pro lítače nejintimnější zážitek: SPOLEČNÝ PŘELET!
Předpověď nebyla nic moc a tak ani nevadilo že jsme vyjížděli poměrně pozdě díky Costovu boji se stavem po smršti "krvavých zad", kterými Pája včera oslavoval svůj první a fantastický výškový slet z Mravenečníku.
Při příjezdu na "Vraždu" nás už vítal Svahující Flér a nezaměnitelný Carlosův červený obleček.
Vem si klíč k sobě pravil Costa a píchnul do mě významným pohledem. Nechápal jsem proč, jen jsem suše utrousil že dnes nic vypisovat nebudu, a brumlal jsem něco o štrachání se kvůli svahovačce.
Startuje legendární Jirka Valenta von Kischperk a já upozorňuju Páju – svého žáka, na vzorový start a na bezpodmínečné okamžité zrušení startu v případě že by to tady nebylo 100%. 3 minuty po té mě Pája s Costou za hurónského smíchu vytahují za šňůry ven z podrostu a jak jsem se později dozvěděl, Carlos taky zápasil se záchvatem smíchu.
Napodruhé už to bylo lepší a tak jsem asi 10minut bojoval s udržením. Najednou se rozsvítilo a přesně jako z knihy od Petra Dvořáka začala fungovat termika. Jak jinak, než "laminární stoupák" nazvat stoupáníčko o průměru 100 m které funguje 15 minut v kuse a zaveze vás až do základny?
Nebylo to však zcela bez problémů. Jak říká Dvořka: Pokud se neoblékneš, nevypíšeš, nevyměníš baterky, zapomeneš mobil, vezmeš si klíče od auta a ke všemu necháš zaplou vysílačku kde je na druhém konci ukecanej Pája, zachycení je jisté! Já dodržel všechno kromě mobilu a tak se v 500 m nad startem zaobírám myšlenkou zda následovat juchajícího Carlose který mi jasně dává najevo, ať letíme spolu. Z myšlenek mě vytrhla vysílačka: "Doufám že nemíníš s těma klíčema odletět! Dráždím tygra bosou nohou a tak žertuju že jim je hodím. Odpověď mě zaskočila:"Tak je zabal aspoň do ponožky."
Chvějící se rukou vytahuji ledvinku ve které mám celý život a peníze za novou fasádu na biohaus, za ledvinkou je mobil, a za ním pouzdro s brýlemi. Uf, balím klíče do červeného pouzdra a připravuju se na odhození bomby. Do vysílačky odpočítávám od deseti a nechápu proč ty postavičky na louce jako krabičce od sirek sprintujou na druhou stranu. Měli jsme tě proti sluníčku – vysvětluje večer Pája. Odhoz proběhl zdárně z výšky cca 600 m, jelikož po celou dobu chystání klíčů jsem stoupal. Dotáčím základnu a vyrážím za Carlosem. V 1700 m, nad Žamberkem navazuji s PMRkou spojení s padáčkáři z Lysé hory a Bystřice pod Hostýnem.
Dnes nosí nejen termika. Nekolikrát vidím před sebou Carlose v psí výšce a vždy si myslím že už vyhnil. V nějaké vesnici za Rychnovem ho doháním a společně hnijeme tak 80 m nad zem. Už se chystám vystrčit podvozek když brnknu o nulku. Cvičně to otočím a hle, jednička na celý okruh. Carlos se vzorově zařadil. Za chvíli už jucháme a aby nebyla taková nuda tak Carlos téměř ve stejné letové hladině mění směr otáčení. Pak ale přišlo něco, co mi dodneška hlava nevzala. Na čtyřech okruzích při točení stejného poloměru mi Carlos ulétá o takových 150 výškových metrů.
Jestli si přifoukl do komor hélium, nebo co. V tu chvíli zastíněná vesnička vydechla naposled. Carlos mizí k základně a já se tak v 300 m vydávám za sluníčkem. Přeletěl jsem ještě dvě vesničky a ta poslení končila políčkem za kterým byl tak tři kilometry široký les. Bublalo to tam pěkně, 20 minut jsem střídal +200 -200, ale nad les jsem si nikdy se stoupákem netroufl. Carlos trpělivě čekal v základně až doopravdy vyhniju a pak zamířil směrem Polsko (jak jsem z legrace říkal klukům do telefonu). Skutečně přistál bez GPS přesně na hraniční čáře asi 45 km od Kozince. Čtyři hodiny se nám neozýval na telefonu a uklidnila nás až noční SMS že mobil nechal v autě a právě k němu dostopoval.
Co dál? Pěkný Carlosi, ať ti to pořád tak lítá!
Přidat názor (max. 1000 znaků)
Názory k článku
|
|
ÚVODNÍ STRÁNKA
